Klasterni zahrada

Byl kveten. Opalovaly jsme se na trave v tresnovem sadu a ucily se na zkousky. Blizil se zkouskovy tyden. Pred sebou skripta, sesity plne poznamek a podtrhane ucebnice, jsme se usilovne pokousely dohnat, co jsme zameskaly, co jsme nestihly, a co jsme proflakaly. To mluvim o sobe. Monotonni opakovani, biflovani, a obcas take tiche mumlani se ozyvalo pod ruzovejicimi tresnemi proteplenymi jarnim sluncem - a nase tela se taktez barvila do jemne ruzove barvy. Obcas nad nami proletela helikoptera, ktera nam rozhazela poznamky, ktere jsme horlive sbiraly, aby nam je vitr uplne neodnesl. "Na co se ucis?" "Na Cejpka." "Ja mam v utery zkousku z bibliografie. Radeji bych si do hlavy vtloukala telefonni seznam. Ten je aspon v abecednim poradku." Pozdeji se rozchazime k obedu. Jen malokdo jde k zastavce tramvaje, aby si zajel do menzy ve stredu mesta na teply obed. Neni cas. Lezim na zadech na svezi trave, pozoruji bile mracky a opakuji si seznam, ktery jsem se prave snazila si nalejt do hlavy. Potom se zdvihnu a jdu k obedu. Vsak ono to nejak dopadne. Meli jsme studentske koleje vedle zdi klasterni zahrady, kterou nam klaster velkoryse dovolil pouzivat. Asi vedeli, ze by tresne pred studenty stejne nezachranili. Nikdy jsme mnichy nevidely, jenom posekanou travu. Vratila jsem se do klasterni zahrady jednou v lete sama s triletym synem. Pro stastne vzpominky. Zahrada byla opustena. Vylezla jsem na strom si natrhat zrale visne. Syn dole trasl stromem a volal: "Dolu, dolu!" Vzpominky nelezely v trave pod stromy a my jsme se po ukonceni studii rozprchly kazda nekam jinam. Vratila jsem se znovu po dvaceti letech, zase v lete, protoze jsme na koleji sehnali nekolikadenni, levne ubytovani. "Proc nespite doma?" "Byt je plny pribuznych." Kamarad mne na schodech do koleje ucil anglicky Otcenas a do klasterni zahrady jsme ani nezasli. Stastne, ani zadne jine vzpominky opravdu nelezi v trave. Copyright (c) Marie Neumann Pottsville, 5/16/2012