Kadibudky

Venku je zima a tma. Vsichni v dome spi. Probudilo me nutkani na zachod. Pod perinou bylo teplo a mne se ven z teple postele nechtelo. Treba to prejde. Nepreslo. Nutkani se jenom stalo silnejsi. "Stano, Stano", volam svou starsi sestru. "Ja musim jit na zachod." "Tak jdi a nebud mne." "Pojd se mnou, urcite se ti chce take." "Nikam nejdu, jdi sama." "Ja se bojim." Po dlouhem premlouvani, kdy uz sestra vedela, ze se mne nezbavi, vstala a v zime, v dlouhych, flanelovych nocnich kosilich, jsme sly ven na dvur. Nase kadibudka byla soucasti, jak jsme hrde nazyvali "hospodarskych staveni", to jest kulny a pradelny. Stana pravem starsi vesla prvni. Trasla jsem se venku zimou, poskakovala po jedne noze a nutkani se stavalo nesnesitelne. Konecne Stana vysla a ja vlitla dovnitr. Sestra na mne venku pockala a pak jsme utikaly do tepla nasich perin uvnitr. Kdyz jsem poprve spatrila kadibudku se dvema otvory, okamzite jsem se do ni zamilovala. Nemusela bych venku mrznout a cekat na sestru. Prihodu mi vybavila navsteva muzea hornicke vesnice blizko Hazeltonu. Stala tam rada chatrnych domu. Nektere z nich byly jeste obyvane. Na travniku za domy se vrsily dlouho nepouzivane kadibudky. Nektere staly, jine pololezely nebo lezely pokacene vetrem. I kadibudky jsou soucasti dejin. Copyright (c) Marie Neumann Pottsville, 11/17/2009