Ruske pohadky (nejen pro ruske dedecky a babicky)

Bylo prekrasne cervencove rano, trava plna rosy a vzduch rezonoval ptacim zpevem, kdyz se dedecek vypravil do lesa na houby. Babicka mu do kosiku pripravila obed, termosku s neslazenym cajem a na zakousnuti jablko. Na dno kosiku polozila nuz, co kdyby dedecek zapomnel svuj vlastni. Dedecek sel do lesa a cestou si zpival: Jdu do lesa na houby a prinesu domu kosik plny hribku, kremenacu, lisek a jinych jedlych hub. Dedecek je znal vsechny, jenom si momentalne nemohl vzpomenout, jak se vsechny jmenuji, a tak si pobrukoval: prinesu hribky, holubinky, maselniky, a jeste jake … Prochazel lesem, navstivil vsechna mista, kde vzdycky nasel houby, ale jedine, co videl, byly muchomurky, prasivky a hriby, ktere vypadaji prekrasne, ale jsou tak horke, ze by si ani cerv do nich nekousl. Kdyz houby slysely duvod dedeckovy navstevy lesa, vsechny se poschovavaly, nektere se zavrtaly do mechu, jine pod lonske listi nebo popraskanou borovou kuru. At dedecek hledal, jak hledal, nenasel jedinou jedlou. Unaveny chuzi i zpevem, si sedl na parez, snedl svacinu od babicky, zapil bylinkovym cajem a vracel se domu. Prisel do kuchyne, kde uz ho babicka vitala. “Tak co jsi, dedecku, prinesl?” “Predstav si, ze jsem nic, ale vubec nic nenasel. A to jsem prohledal vsechna nase mista, kdyz jsi jeste mohla na nohy.” “Co jsi delal, kdyz jsi hledal houby?” “No, zpival jsem si.” A co jsi si zpival? “Jdu do lesa na houby.” “To asi byla chyba.” “Az pujdes priste, co kdyby sis zpival neco jineho?” Nasledujici rano se dedecek znovu vypravil s prazdnym kosikem do lesa. Cestou si zpival: Jdu do lesa na maliny, jdu do lesa na maliny. Houby dedecka slysely, ale dal spokojene sedely v mechu, trave, pod jehlicnatymi i listnatymi stromy, v lese, na pasece, i na kraji lesa. Dedecek nasbiral plny kosik hub. Bylo jich tolik, ze si sundal kosili, zavazal rukavy a naplnil kosili krasnymi houbami – jako na export. Babicka zatim sedela doma a odpocivala, protoze vedela, kdyz dedecek prinese houby, ona bude mit co delat po zbytek dne, vecer , a jeste bude zpracovavat houby prevaznou cast noci. Dedecek ji pomahal krajet houby na suseni, a protoze nemeli ani televizi ani radio, tak si vypraveli. “Pamatujes babicko, jak jsem sel do mesta prodat volka?” “ ”Toho cerneho? Jakpak bych si nepamatovala? Jak se jmenoval?” “Ivan. Ne.” “Tak jak?” Dej mi cas, abych si vpomnela.” Vzpomnela si az kdyz nalozila pres polovinu malych tvrdych hribku s hnedymi semisovymi hlavickami, do octa. “Batka se jmenoval, protoze byl cerny a vykracoval si dustojne, stejne jako batka.” “Rekla jsi mi, za kolik mam volka prodat?” “Ne, nerekla.” “A co jsem prinesl domu?” “Nic dedecku, nic. Rekl jsi, ze jsi mi prinesl novou jehlu na siti, ale ta se cestou ztratila. “ “Skoda, mohli jsme nechat volka porazit, pohostit pribuzne a sousedy a jeste by nam zbylo masa na celou zimu. “ To nic, dedecku. Jeste se nekolikrat vypravis do lesa a budeme mit dost nasusenych hub na zimu. A co jsi si tentokrat zpival?” “Sel jsem na maliny.” “S kosikem?” “Az ja pujdu na maliny, tak si budu zpivat, ze jdu na rosti.” “S vedry?” A dedecek s babickou sli spat. Rano se zase dedecek vypravil do lesa na houby. Babicka rozprostrela nakrajene houby na slunicku, aby se pekne susily, posbirala spadana jablka pod ranou jabloni a dala se do krajeni. Meli radi krizaly. Odpoledne se dedecek vratil domu s vrchovatymi kosiky plnymi hub. Snedli talir kysele polevky s tvarohem, deda si na chvilku lehl a babicka se dala do cisteni a trideni hub: Male a tvrde na nakladani, velke a mekke na veceri, a velke na suseni. Meli smazene houby k veceri a po veceri se dali zase do krajeni hub. “Mohla bys zase nekdy usmazit koblizky?” “Vis, co zitra udelame? Ja pujdu rano s tebou. Pripravim si ted kosik peknych hub a prodam je na trhu. Za strzene penize koupim mouku a cukr a nasmazim koblizku plnou misu.” “Nedavej je tentokrat vychladit na okno. Jeste by zase utekly. Jsou to jenom hloupe koblizky a lisky jsou mazane.” “Prece nebudu smazit koblizky pro lisku.” Dedecek s babickou si nastradali, nasusili a nazavarovali dost na zimu. Babicka pekla v peci chleb , chleb jedli a babicka take prodavala na trhu. Tak preckali zimu. Na jare, kdyz zrovna zacala kvest jablon, se uz babicka rano neprobudila. Babicku pohrbili a za tyden si pro dedecka prijel syn s vnukem. “Chalupu prodame a ty budes u nas na doziti.” Dokud rodina mela penize strzene za chalupu, byl v dome klid. Ale kdyz penize dosly, zacala snacha brucet. “Musim vymenovat ubrus skoro denne. Dedecek vsechno pobrynda. A vcera upustil na zem treti talir z tech, co jsem dostala do vybavy – ten s pomnenkami.” Snacha porad hubovala, syn uz to nemohl snaset a tak posadili dedecka ke kamnum, kolem krku mu uvazali veliky, bryndak, a deda jedl drevenou lzici z drevene misky. Vnuk nevydlabal drevenou misku a lzice pro sve rodice, protoze to neumel. “Dedecku, chystej se, dame te do Domova Duchodcu.” Tu noc se dedeckovi zdalo, ze babicka stoji u nich doma pod jabloni a vola na dedecka. Dedecek za ni pospichal, ale nohy ho uz tak rychle nenesly. “Uz jdu. Pockej na mne babicko.” Dedecka pohrbili vedle babicky. Copyright © Marie Neumann Pottsville, 12/20/2013

Nase pracka

Nase pracka to neni hracka na hrani. My ji pouzivame na prani. Nasypeme prasek, naplnime hromadou spinaveho pradla, a pracka se da do prani. Praci cyklus pokracuje. Mala Eva se diva do okenka, jak se pradlo ve vode zpenene praskem, toci doleva a doprava, voda se napousti a zase vypousti. Kdyz je vyprano, pracka se sama zastavi. Mame mokre, ciste pradlo. Kde ho ususime? Venku na pradelni snure, nebo v susicce, kdyz prsi a je blato. Copyright (c) Marie Neumann Pottsville, Summer 2013

Dopisy

Dopisy padaji dolu do postovni schranky - az na dno. Zaplacene ucty, blahoprani k narozeninam, Vesele Vanoce - a to je asi tak vsechno. Dopisy se nepisi. Neni to v mode. Staci nekolik slov na Internetu - jako telegraf. Mam adresu, ale dopisy nepisu. V nasi schrance jsou ucty, pozvanky, casopisy, dopisy oznamujici otevreni kancelare ... Jestlipak se deti ve skole stale jeste uci, jak psat dopisy? Anebo jenom dopisy doprovazeji curriculum vitae v zadostech o praci? Copyright (c) Marie Neumann Pottsville, 12/9/2013

Zvatlani

Zvatlani mi spanek zahani. Zvatla zrana - jeji zvatlani smysl nedava. Cely den pusu nezavre. Jeste v postylce si pobrukuje. Prisel Petr. Zaposlouchal se do zvuku bytu. Mate pustene radio? Ne. Tak televizi? Take ne. Co to slysim? Takhle zvatla nase Mana. Zvatla zrana, zvatla cely den, pusu nezavre. I v postylce si pobrukuje. To je nase uzvatlana Mana. Nastesti to jeji zvatlani nedava zadny smysl. Copyright (c) Marie Neumann Pottsville, 9/5/2013

Nesetkani

Nesetkani Za sedivou oponou z mlhy a koure, na krizovatce u Narodniho divadla se chystame prejit Narodni tridu. Ja smerem ke Slavii. Rekni mi, kam jdes ty? Stojime. Divame se na sebe. Divame se do oci. Bez pohnuti. Dve sochy vyclenene z davu. Jsme si podobne. Po dlouhe dobe, ktera trvala ... vecnost minuty se rozejdeme. "Jsi pysna." Vmetla mi do tvare. Jeste odmitam udel opatrovnice. Musim byt k tomu teprve vychovana. V tomto case, v teto minute, jsme prijmuly trest. Mlcky, a bez drzkovani. Ja a ty, ty a ja. Proc jsi neposlechla? Ja jsem prece poslechla volani a vydala se za ocean, tak jako miliony prede mnou. Stale te miluji a milovat te budu i kdyz se nesejdeme. Treba ti nekdy nekdo precte, co jsem ti napsala. "Jsi zla. Bez citu." "Ja nemuzu." Oblicej se zmenil v masku a maska se stala oblicejem. To nejsem ja. Copyright (c) Marie Neumann Pottsville, 11/15/2013