Skolni atlas

Meli jsme doma skolni atlas. Prohlizela jsem si mapy, pohori, a prstem sledovala reky, kde prameni, a do ktereho more se vlevaji. Ptala jsem se matky, aby mi ukazala, odkud prisla nase rodina. Jmenovala jsem mesta. "Ne, to neni tohle mesto, a to take ne. Jsou prilis daleko." At jsem hledala, jak jsem hledala, misto jsme nenasly. Mapa nebyla podrobna. Byla tam jenom velika zelena skvrna, odkud si myslim, ze matcina rodina pochazela. Ona vedela, odkud je, tak jako ja vim odkud jsem ja, protoze me tam s sebou jednou vzala. Malem jsem si uslapala nohy, protoze tam nic nejezdilo. Chtela me vzit s sebou, aby mi ukazala odkud je ona, ale ja uz jsem zacinala byt v neposlusnem veku, a odmitla jsem. Skoda, ze jsem s ni nejela. Byla jsem uz dost velika, aby me nebolely nohy. Atlas byl veliky, tajemny a exoticky. Myslela jsem si tehdy, ze je svet prede mnou siroce otevreny, a ze neexistuje misto, ktere bych nemohla videt, kdyz me bude zajimat. Zaklinacimi slovy bylo: "Az vyrostu." Az vyrostu podivam se ... Snila jsem nad strankami atlasu lezice na brise, zaroven s kockou, kterou atlas take zajimal, ovsem z uplne jineho hlediska, nez me. Jednoho dne jsme na zadni strane nasly pachnouci kocici hromadku. Byli jsme vsichni pohorseni, ale kocka nebyla k nalezeni. Bratr musel kocici hromadku odstranit a nozem oskrabal obalku atlasu. Ale kocka dala jednoznacne najevo, co si mysli o cestovani. Copyright (c) Marie Neumann Pottsville, 7/28/2012